Již někdy koncem dubna jsme s Datlem zapřemýšleli, kam bychom se mohli s oddílem vypravit, abychom vůbec najeli pár říčních kilometrů před puťákem. Měli jsme nadějný tip na Metuji, Orlici, v úvahu jsme vzali i Loučnou, ale pak jsme vytáhli z rukávu opravdové eso – pojedeme Novohradku. Okamžitě nám začalo být jasné, že jakmile nezahájíme přípravy okamžitě, tak to nemusí dobře dopadnout. Novohradka je tok nevyzpytatelný, záludný, vodácky náročný a pro každého představuje výzvu, kterou ne každý zkousne. Naše obavy se potvrdily.
Předně jsme začali dávat dohromady, kdo na to vůbec má. S nikým jsme se nemazali a rovnou jsme varovali, že TOHLE už je ŘEKA!, žádný šolichání vody, v zatáčkách to háže na břeh, jezy se musí nastudovat, a kdo se v tom udělá, moc času na záchranu se mu dát nedá. A tak se i nejotrlejší kormidelníci proměnili na ustrašené slepice. Postupně se odhlásil Nemo, Drobek, Pampy, Sysel, Marlin i Fakír. Prostě na to neměli a uznali to sami dobrovolně předem. I háčkové vypadali ustrašeně a tak se odhlašují i Kurýr, Hornet, Messi, Ondra a další skauti. U vlčat se dalo předpokládat, že to nebudou pokoušet, přesto u Bobeše, Pilouna nebo Foxíka, už jsme očekávali, že se toho bát nebudou a půjdou do toho. Inu usoudili, že ještě nedorostli a zůstali doma.
Nicméně odvážní se našli, kteří nemají v kalhotách a tak se na kormidlo hlásí Vorvaň, Vosák, Šotek a do posádek Aladin, Kryštof, Patrik, Honza a Dan. Poslední měsíc před výpravou se tento tým intenzivně věnuje přípravám. Pracujeme na fyzické kondici, posilovna, boulder, najeto na vodě desítky kilometrů… prostě Novohradku nesmíš podcenit. Hlídáme předpověď počasí, již tak dost nevyzpytatelný proud v řece může rozhodit i malá bouře v horách. Jak sám název napovídá je Novohradka horskou řekou, tedy voda je ledová, tok dravý a tak dochází i na neopreny. Týden předem kontrolujeme lékárny, vyhazovací lana, házečáky, úchyty na lodích, zabezpečení proti potopení, helmy, chrániče i pojištění. Tři dny před akcí však přichází okluzní fronta, tlak letí dolů a my vidíme, že je zle – je tu bouře.
Stavy vodočtu na internetu letí nahoru, v okolí řeky probíhá vyhlášení povodňových stupňů, štáby krizových situací zasedají a náš sjezd je ohrožen. Dnem i nocí sledujeme s Datlem vývoj situace a nakonec v pátek dlouze diskutujeme, jestli na to máme nebo je na čase to navzdory všem přípravám odpískat. Nakonec nám nespadlo srdce do kalhot a rozhodujeme se, že pojedeme, ale povolali jsme radši matadora oddílových sjezdů Čolka, který právě Novohradku jel a tak věříme, že naše zkušenosti z předchozích sjezdů této divočiny pomůžou a my to dáme bez ztrát a zranění.
V sobotu ráno se chystáme u klubovny, vše se nosí do aut, lodě už odvezl dříve Datel, televizním štábům se dávají posední rozhovory, rodiče se ustaraně loučí s dětmi, ale naše odhodlání je již nezvratné, počasí se naštěstí uklidnilo a bude teplo, tedy ani případná koupel by nás neměla zlomit tak, že bychom nedojeli. Rodiče Vorvaně a Patrika pomáhají navézt expedici k počátku splutí, kde už jde vše jako na drátkách, odvázat, nastrojit do bojového a jdeme se podívat k vodě. Při pohledu na řeku náš hovor povážlivě utichl….
Řeka předvádí to nejlepší, co může: divoké vlny, plné utrhaných větví, plovoucích psích bud, spláchnutých trosek altánů ze zahrad i střech se vlní v divokých vývařištích. Ohnuté stromy nad řekou jsou divokými nárazy vody ohýbány a krouceny a vydávají strašidelné zvuky, které až do morku kostí zatínají dráp do paměťových buněk mozku. S husí kůží dáváme lodě blíže k řece. Jednotlivé posádky se loučí navzájem, dáváme si pořadí ke splouvání, zamáváme doprovodu. Vše je nachystáno na hlavní dějství… můžeme!
První metry nás nenechávají na pochybách, že to nebude jednoduché. Rveme se s proudem a snažíme se udržet v proudnici. Naše snahy nenarážet do břehů jsou víceméně úspěšné, nicméně divoké proudy často ženou loď z jedné strany řeky na druhou a úzké koryto nedává prostor na manévrování. První překážkou je divoký přítok Žejbra, který háže zleva mohutnou vlnu a doslova mačká lodě na pravý břeh… ale, všichni projeli a NIKDO se neudělal! Po dvou kilometrech se blížíme k prvnímu jezu, dojezd je dravý a tak se snažíme, aby nás nestrhl proud přes korunu. Když to máme kousek k jezu, jakási šotkovská síla převrhává Datlovu kánoi a je tu první šance na záchranu, ale jak zastavit v divokém proudu? Ukazuje se, že bude odkázán pouze na vlastní síly, než mu mohou ostatní pomoc, uplynou dlouhé minuty. Nebezpečná voda pod jezem nás nutí na našich otevřených lodích přeci jen jez přenést, nedá se nic dělat.
Ani pod jezem se rychlost proudu nijak nezvolnila a tak se pokračuje dál stejným tempem, podjíždíme mosty a se sehnutými hlavami se snažíme nenarážet do nich na vrcholcích vln. Ještě kyneme divákům na mostech a mizíme v zákrutech řeky. Trčící kameny a větve z vody dokreslují rušnou jízdu, ale vyplatily se týdny příprav, posádky jsou sehrané a bez větších obtíží si razíme cestu směrem k dalším jezům a stupňům. Nemá cenu popisovat jednotlivě každý stupeň či jez, který jsme zvládli a ustáli. V Dvakačovících dáváme svačinku, pro jistotu redukujeme počet singlů a pro lepší manévrovatelnost jedeme dál již jen ve dvojicích. Řeka prudce zatáčí a vytváří dlouhý oblouk srovnatelný s Litickým obloukem na Orlici a my doslova letíme k soutoku s Chrudimkou. Pouze dvě poslední zatáčky, vyhnout se padlému stromu a v závěrečné rovince po třech mohutných vlnách jsme vletěli do Chrudimky. Jsme zadýchaní a spokojení, protože je za námi deset kilometrů naprosto nevyzpytatelné vody.
Zde se bohužel vyprávění stane nudným, tak jak se vody Novohradky zamíchají do toku líné Chrudimky, tak i poklesla intenzita našeho vodáckého výkonu a další cesta s klesajícím stavem vody již neposkytuje tak zajímavý obrázek. Líná Chrudimka nás v podstatě pouze zaskočila třímetrovou bariérou z padlého stromu, a pak jedna větev převrhla Datla s Patrikem, ale jinak se již nedá hovořit o nějakém adrenalinu. 
Obědváme v Žižíně a po regulovaném, líném toku se plazíme k Pardubicím, kde po dvanácti dalších kilometrech po šesté hodině kotvíme, uklízíme lodě, převlékáme se a za půl hodinky je rozchod. Jedem ještě pro vlek a odloženou kánoi, ale o půl osmé již jsme všichni v pořádku doma. 
Splutí Novohradky je nezapomenutelné, můžeme všem jen doporučit, je snad jen škoda, že tolik členů oddílů prostě na to momentálně nemá (ať již fyzicky, duševně či materiálově), ale budeme i nadále pracovat na tom, abychom podobné řeky dávali coby běžný vodácký výkon. Tak až se zase příště na něčem podobném sejdeme, neváhejte a přidejte se k nám.
Sepsal Džin
