Záchrana v poslední minutě
Během dubna se v naší klubovně odehrála situace, když na to vzpomenu, ještě dnes se mi hrůzou klepou kolena a studený pot mi naskočí na zátylku a stéká po zádech až do žlábku. Pořádáme kurz KAPKA a tak naše klubovna hostí nespočetné řady frekventantů, pro které je třeba v polních podmínkách navařit kvanta jídla, připravit snídaně, oběd i večeři. A tak se v kanceláři nezastavuje dvojice Džin – Rákos a cmudí tu guláš, tu svíčkovou, tu výživnou polévku. A všechno by šlo hladce, kdyby se najednou nestala ta hrozná věc s vývarem.
Přitom šlo všechno tak dobře! Zelenina byla jedna báseň, začalo se všechno chystat včas, kořením se nešetřilo, voda byla dostatečně měkká, hrnce pod plameny jen hrály, když tu najednou se to stalo: NEJSOU TADY NUDLIČKY !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Zmatek, nejistota, panika… co TEĎ!!! To je prostě konec všeho, celý kurz ohrožen a té ostudy, no kdo to ustojí a jak se pak omluvit. Džin ztrácí nervy a dělá díru do utěrky, Rákos tluče hlavou do trezoru… s tímhle přístupem se to nedá zvládnout… jsme prostě ZTRACENI !
Ale… světlo naděje je tu, jako Deus Ex Machina vchází do klubovny Děda. Při pohledu na ten zmar a zoufalství se ukázal jako psychicky nejstabilnější jedinec, nepanikaří a třeba má řešení? Srdce nám s Rákosem poskočilo, že by přece jen byla jiskřička naděje na konci chladného a tmavého tunelu?!? Děda však mizí a sedá na kolo… a naše naděje opět vadnou, tedy ani sám doyen našeho přístavu nedokáže zvrátit tuto hlubokou krizi !
Je prostě zle, balím si pomalu věci ze skříní, něco takového prostě nedávám, po tolika letech taková hanba, kam se jen přestěhovat?!?, vždyť to přesáhne krajský rozměr, neudělat vývar se zavářkou se prostě roznese po republice jako vlna… známe přece sociální sítě. Není vlastně úniku a tak sedáme na židle a ruce nám padají do klína… bezmoc se nás zmocnila plnou silou.
A v tom se to stalo, nezapomenu na to do smrti. Ve dveřích se objevil Děda a pravou rukou obratně háže na stůl pytlík hvězdiček a pak pronesl tu památnou větu (promiňte, teď jak jsem si na to zase vzpomněl, jsem se rozslzel tak, že jsem to musel vylít z klávesnice), tedy pronesl tu spásnou větu:
„Dlužíte mi jedenáct korun!!!“
Sepsal vděčný Džin
